Aby pohled zpět nebolel

Jak využít cestování časem a lítost k tomu, abychom se lépe rozhodli, co chceme dělat tady a teď. A dodali si díky tomu více odvahy začít s tím hned teď!

Vědomí blížícího se konce mění perspektivu

Poté co se přehoupl čas našeho thajského vyslání zase o kousek dále za svou půlku, jsem si nějak více vědoma jeho blížícího se konce. A často přemýšlím, co vše tady chci dělat, stihnout, co bych tu ještě ráda prožila, abych v budoucnu nelitovala, že jsem něco důležitého opomněla, že jsem ten čas tady nevyužila, když jsem měla příležitost.

Zahlcení, rozhodovací paralýza a lítost

Napadá mne vždy spousta věcí, je to až zahlcující a paralyzující v tom, že pak je těžké se rozhodnout, čemu se tedy opravdu věnovat. A ano, také přichází pocity lítosti, co vše jsem tady ještě neudělala.

V jednom takovém nedávném lítostivějším období se mi naštěstí zrovna připletl do cesty skvělý článek na toto téma (díky FB scrollingu – alespoň občas užitečnému), který mne navedl na knihu o lítosti (Daniel H. Pink: Síla lítosti). Napadlo mne, že to bude hezké čtení k moři, a vzala jsem si ji s sebou na jarní prázdniny. Lítost a vlny – nějak mi to spolu sedlo dohromady. A také že jo! O tom ale napíšu více někdy příště.

Zvu vás na výlet!

Jestli s vámi tyto moje pocity v něčem trochu rezonují a připomínají vám něco, co také občas zažíváte, tak bych vás teď ráda pozvala na malý výlet do vaší budoucnosti, ke kterému mne právě inspirovala tato kniha. Zkuste jen kratší výlet, třeba rok, nebo několik let dopředu, to, co vám teď dává smysl v kontextu vašeho života. Třeba zrovna také teď prožíváte určité životní období, které je trochu časově ohraničené (studium, mateřství, žití v zahraničí apod.) Možná si také občas kladete otázku, čemu by bylo teď nejlepší se věnovat a máte problém se rozhodnout nebo začít. Zkusme si tedy zaexperimentovat. Co se stane, když se pokusíte představit si sebe na konci tohoto časového období, a položíte si tuto otázku, s vaším vnitřním pohledem upřeným zpět, právě k tomuto okamžiku:

Čeho nejvíce lituji? Co bych si přál/a, abych býval/a byl/a udělal/a? Nebo dělal/a více?
A následně: Co bych potřeboval/a teď u/dělat, aby mne pohled zpět takto nebolel?

Ta představa, že jsem zase zpět v ČR a tohle moje Thajsko se promění v něco hrozně dalekého a minulého ve mne vyvolává momentální nostalgii. Jsem za to ale ráda, tyhle trochu smutné pocity mi pomáhají zase si tady všeho více všímat, jako v prvních měsících po příjezdu a nebrat to jako samozřejmost. Znovu to ve mne křísí touhu po objevování, poznávání a potkávání. A také po dělání/tvoření! Protože přece dělání, dělání, všechny smutky zahání. Což se mi opravdu hodí, protože myšlenka, která se ozvala nejhlasitěji při tomhle mém simulovaném zpětném ohlédnutí, byla:

A jak dopadl váš malý experiment s cestou do budoucnosti? Objevili jste pro sebe něco užitečného?

Možná vás v tomto může inspirovat také tento citát:

„Žij tak, jako bys žil podruhé a poprvé dělal vše tak špatně, jak to právě teď hodláš učinit.“ Viktor Frankl

Odkazy:

• Článek (v angličtině)
• Kniha (anglicky)
• Kniha (česky)
• Všem jistě známá píseň o dělání, jak nám smutky zahání, tentokráte ovšem v anglické verzi, kterou jsem nedávno objevila a moc se z ní radovala: Working hard