Jak jsem se ocitla v Thajsku?

Co má společného Thajsko se jménem našeho syna Oliver?

S obojím přišel jednou takhle domů můj manžel. Náhle, nečekaně, jakože je to skvělý nápad. (Naštěstí né tedy v jeden den s obojím najednou, alespoň toho mne ušetřil.) A já na ty oba nápady tehdy reagovala: No to teda v žádném případě. No way! You must be kidding me!

No a tím jsem to vlastně považovala vždy tak nějak za uzavřené. Manžel se nijak nebránil a nebojoval za své trochu ulítlé nápady, takže oukej, myslela jsem si bláhově. Jenže jsem zjistila že jeho strategie je mnohem zákeřnější a nebezpečnější. On se mne nesnažil nijak přesvědčovat, to vůbec, ale prostě tak jednou za čas to jen tak hodil do placu, nenápadně zmínil.

Pamatuji si přesně, že přijel tehdy z nějaké konference v Estonsku, a nadšeně vyprávěl, že jeden z tamních přednášejících se jmenoval Oliver, a že to je to ono jméno po kterém pátráme. Já jsem to nejprve razantně odmítla, ale pak právě díky té nenápadné strategii, kdy jsme to jeden čas považovali jen za takové vtipné pracovní jméno, se mi postupem času to jméno líbilo čím dál víc. Ale stále jsem si byla jistá, že najdeme jiné lepší. Ok, když už jsme tedy naznali, že by bylo vhodné nějaké opravdu najít, poctivě jsme si vzali do ruky český kalendář a den po dni, jméno po jménu jsme poctivě probrali. Olivera netrumflo žádné jiné! V té době už jsme do toho jména byli oba opravdu zamilovaní. A tak tedy máme Olivera.

S tím prvotním sdělením, že pojedeme do Thajska to mám asi trochu zamlženější. Možná proto, že jsem to opravdu nebrala nijak vážně. Byli jsme přece dohodnutí, že pojedeme na příští výjezd jen někam poblíž, někam do Evropy. A po dvou letech v ČR, někdy asi koncem května to vypadalo, že se za pár týdnů narychlo budeme balit a pojedeme do Bruselu. Bylo to sice dost narychlo, ale nějak jsem se s tím až překvapivě brzy srovnala a v duchu už začínala balit krabice, těšit se na záplavu pralinek, čůrající chlapečky, holčičky a psy (klasické Bruselské symboly) a snít o tom, že tedy konečně začnu psát ten blog a mohl by se jmenovat třeba „Dobrodružství z čokoládového království“.

Ještě, než jsem však začala balit první krabici, tak z toho sešlo a já se zase přenastavovala na to, že tedy ne, že budeme ještě rok doma. Byla jsem tomu ráda, za ten další rok v ČR, ale kam tedy pojedeme? A zase tu bylo to Thajsko, Bangkok. Pamatuji se, že o tom Michal mluvil jako o dobré možnosti. Dělala jsem si z něj srandu, že by tam umřel vedrem, když nedával ani Washingtonská léta. Ne, je to moc daleko! To byl můj hlavní a také jediný argument.

Ale…když jsem si dovolila o tom chvilku přemýšlet, tak jsem zjistila, že ano, ta dálka mě fakt štve…ale jinak…jinak se ve mně zase probudila moje dobrodružná povaha, chuť poznávat, tentokrát opravdu úplně nový svět, nic, na co jsem byla dosud zvyklá. A jakou jinou kulturu by mě teď lákalo poznat nejvíce? Než třeba právě tu buddhistickou, nahlédnout to mindfulness z druhé strany? Konečně také z té východní. Přišla jsem k němu v Americe a hodně jsem se do něj vrhla především po té západní linii a také z té pro mě fascinující vědecké perspektivy. A Bangkok je velké město, plné expatů, bude se tam toho dít tolik zajímavého! A mezinárodní školy a školky jsou tam úžasné. Také je to destinace tzv. medicínské turistiky, např. pro američany, kam si lze přijet udělat levně kvalitní lékařské prohlídky či rovnou zákroky, takže zdravotnictví je tam také fajn. Prý je tam bezpečno. Thajská kuchyně si pamatuji, že jsem četla v nějakém žebříčku se řadí v 6 ti nejlepších světových. A úroveň žití tam asi budeme mít dobrou, což otevírá důležitou věc pro mne, možnost mít nějakou chůvu, pomoc. Thajské masáže! Až budou děti trochu větší tak si tam dám nějaký delší retreatek v krásném buddhistickém chrámu. Je tam teplo. Pořád! Reference jsme také obdrželi dobré.

Kurňa, ale je to tak daleko! Kouknu na lety a vidím, že je to vlastně podobné Washingtonu DC. Bohužel zase bez přímého letu, ach jo. Ale přímý let do Vídně je cca 10h což je srovnatelné s Washingtonem. Rodina, přátele, spoustu plánů, co jsem tu měla – mohu to zase opustit, být s nimi, s tím vším v kontaktu, mohu se s tím nějak srovnat?

A Thajsko mne láká. Čím dál víc. Vůně tajemné dálky. Neznámé a neprobádané. (Nikdy jsme ani jeden z nás nebyli v Asii. Když teda nepočítám ten Michalův rok v Afghánistánu.) Čeká na mne, až se zase vrhnu na to vzrušující objevování. S těžkým srdcem se opět se všemi a vším loučím. Balím. Pořád balím. Bulím, to taky. Ale ta touha, ta touha je silnější. Zase mne žene dál. Jsem zvědavá, jaké to bude v Bangkoku.

Co mne čeká za dobrodružství v thajském království? Challenge accepted!