Ve víru změn: svých i světových

Za necelé čtyři měsíce se vracím do Česka po čtyřech letech v Bangkoku.

Tuhle báseň jsem nepsala já. Ani slovo! Napsala ji AI, když jsem s ní(m?) diskutovala na téma mojí aktuální transition, životní změny týkající se mého návratu do Česka. Zajímavé je, že ten můj prompt/prosba k básni z té naší konverzace záhadně zmizela, takže to teď vypadá, jako by to byla její vlastní iniciativa potěšit mne trochou poezie. Jak milé 😉.

Vývoj AI a nové zprávy ze světa

Proč ji tady sdílím a začínám svůj po dlouhé době další blogový post právě tímto, něčím, co jsem nenapsala já a bylo to uměle vytvořeno během pár sekund AI? Protože to krásně ilustruje to, o čem chci teď více psát – a to je téma mojí tranzice (transition -pořád si nejsem jistá, jak to nazývat v češtině: přechodné období?, proces návratu?), a zároveň i trochu o světě, který se mezitím kolem mne tak rychle proměňuje. Dnešním světě, kdy AI je schopná větší empatie a porozumění než někteří naši blízcí. A každý den jsme zaplaveni novými zprávami, v posledních týdnech jsou zase o něco překvapivější a smutnější. Je těžké s tím udržet krok, neztratit se v tom, najít si každý pro sebe tu zdravou balanc mezi oběma extrémy – neutéct a zbaběle se od všeho co nejvíce distancovat, ale ani se nenechat pohltit tím vírem událostí a obav z následujícího vývoje.

Moje osobní změna

Mne čeká v příštích několika měsících velká osobní změna, vlastně už se děje, každý den ji vnímám, prožívám, je to dlouhodobý proces, který se nedá prostě jednoduše prokrastinovat a odkládat na poslední měsíc, týden, pár dní před odjezdem. Nedaří se mi samu sebe přemluvit, i když se o to občas stále trochu bláhově pokouším v momentech, kdy bych si přála být klidnější: „ok, zatím jsem stále tady, nic se neděje, nemusím zatím myslet na odjezd, a raději si to tady ještě pořádně užiju, každý den, naplno“. Ale vlastně tohle není vůbec můj styl, schovávat se před tím, co je tak zjevné a co se mne tak silně dotýká. A už to samo uklidňování je dvojsečná zbraň, neboť samu sebe vybízím k užívání si a vytvářím si tak na sebe tlak využít tady každý svůj den alespoň na 120 % procent, protože faktem je, že jsou to tady mé dny poslední.

Petite mort

Odjezdy jsou jako malá smrt, petite mort. Něco v nás umírá, něco nového se rodí. Loučíme se s tím vším, čím jsme tady žili a kým jsme byli. A zároveň ještě nevíme, kým se stáváme. Už to nikdy nebudu já, ta Martina z Bangkoku, které nějaký čas trvalo si tu najít svoje místo v tomhle šíleném 10ti milionovém městě! A když se mi to konečně podařilo, během mého třetího roku tady, už jsem byla za půlkou svého vyměřeného času a ten zbývající utíká tak rychle! To vědomí blížící konce nejde zastavit, utéct před ním a vyhnout se mu, jediné, co teď můžu a chci a potřebuju dělat, je se mu odvážně postavit a čelit a nechat se občas spláchnout vlnou smutku, nostalgie, toho hořkosladkého konce.

Surfovat nebo zůstat v posteli?

Chci se naučit lépe surfovat na těchto vlnách a třeba tu jejich energii využít i k něčemu užitečnému. Být s těmi všemi pocity, přijmout je a prožívat je. A také o nich psát a sdílet, protože věřím, že něco podobného prožívá mnoho dalších lidí, a ani nemusí jít nutně o stěhování se z jedné země do druhé, ale třeba i jiné formy životních změn (life transitions) – změna práce, mateřství, rozchody, všelijaké konce a nové začátky. Život je změna, dynamický proces, obrovská každodenní nejistota – i když se snažíme občas se na chvilku schovat pod tou měkkou těžkou duchnou iluze jistoty a bezpečí. Je tam tak krásně útulno a teplo…a tak není divu, že se nám někdy po ránu prostě nechce a sbíráme odvahu odkrýt se, a vyrazit tam ven do světa.

Za ilustrační obrázek děkuji AI.